Číslo 2, roč. 84 (2025)

Studie se zaměřuje na profesní identitu řidičů (zdravotnické) záchranné služby v českých zemích od 70. let do počátku 21. století. Vychází z analýzy orálně-historických rozhovorů, která ukazuje, že jádrem této identity bylo „řidičské umění“ doprovázené zvýšenou psychickou odolností, dovedností improvizovat a dobrou fyzickou kondicí. Tato identita měla však liminální charakter: řidiči byli nezbytní pro transport, ale současně kritizovaní, pokud svou roli spatřovali pouze v něm. Na přelomu 80. a 90. let nastává výrazná proměna, když procesy profesionalizace a modernizace oslabují autonomii „čistého řidičství“ a posouvají roli směrem k hybridnímu profilu řidiče-záchranáře. Zatímco starší řidiči odvozovali svou hodnotu z dosavadní praxe a znalosti místopisu, mladší generace se prosazuje především na základě zdravotnické odbornosti a schopnosti integrovat se do týmu. Identita řidiče tak nezanikla, ale postupně se transformovala do širší profesní identity zdravotnického záchranáře, v jejímž rámci je řízení chápáno pouze jako jedna z dílčích kompetencí.

Studie zachycuje výkon profese zdravotních sester/záchranářek v prostředí zdravotnické záchranné služby, a to v dlouhodobém horizontu od 60. let 20. století do první dekády 21. století. Text je rozdělen do dvou tematických částí: nejdříve se soustředí na některé aspekty každodennosti v této profesi (motivace pro výkon povolání, pracovní vztahy, proměna práce v návaznosti na technologický rozvoj). Ve druhé části je pak reflektována genderová problematika, především genderové stereotypy a jejich působení v širším kontextu fungování záchranné služby. Základním zdrojem poznání jsou orálněhistorické rozhovory s 22 ženami a 15 muži, kteří získali odbornou způsobilost zdravotní sestry, respektive zdravotnického záchranáře.

Studie sleduje, jak se pracovníci zdravotnické záchranné služby na území České republiky vyrovnávali se smrtí a krizovými situacemi. Vychází z orálně historického výzkumu a zaměřuje se na každodenní praxi a zkušenosti personálu „záchranky“, tedy lékařů, zdravotních sester, řidičů a záchranářů. Představuje aktérský pohled na smrt a věnuje se prvnímu období fungování moderní záchranné služby, tedy od konce 70. let 20. století až po počátek 21. století. Článek přináší přehled postojů ke smrti, které záchranáři zaujímali. Především je však věnován strategiím, které volili, aby se psychicky vyrovnali s mezními situacemi a smrtí pacientů. Ukazuje, které případy považují pracovníci záchranky za nejtěžší a co si myslí a co dělají v rámci psychohygieny.

Doba 30. let před 2. světovou válkou a následná okupace řady zemí nacistickým Německem byla pro Evropu složitou dějinnou etapou. Platí to i pro předválečné Československo a od roku 1939 protektorát Čechy a Morava. Historické okolnosti zasáhly českou společnost ve všech jejích složkách. Pod velkým tlakem se ocitla kultura, která v době protektorátu mohla fungovat již jen v kontextu totalitního státu a pod hrozbou perzekuce při nedodržení jím nastolených podmínek. Orientace německého nacionalistického režimu na historismus a tradice vedly k vyzdvihování tradiční lidové kultury, což i v českém prostoru rezonovalo u některých exponentů režimu a vedlo ke zneužití lidových tradic. Studie připomíná nejenom tuto skutečnost, která je dokládána frapantním příkladem organizace Národopisná Morava, ale snaží se ukázat úlohu lidové kultury ve společnosti ve vytyčeném období obecně. Lidová kultura a její symbolika i ve studované tragické době sehrávala také jiné role než ty, které souvisely s jejím využitím v propagandě nacistického režimu. Příspěvek zároveň poukazuje na to, že stigma kolaborace, kterým byl odkaz lidové kultury zatížen, je potřeba zkoumat z více perspektiv tak, aby nebyla vytvářena stereotypní představa a problematika byla otevřena pro další výzkumy a interpretace z pohledu etnologie.

Studie analyzuje na příkladu díla klíčových osobností národopisu/etnografie v období před první světovou válkou, v meziválečném období a v obdobích po druhé světové válce chápání tradice. Přitom dospívá k názoru, že tradice, ať již byla spojována pouze s prostředím vesnice, nebo i města, byla vždy politikem. V meziválečném období měla sloužit k podpoře identity čechoslovakismu, v Československu po únorovém převratu pak k podpoře vize socialistické společnosti. Tehdy se také prosadilo rozčlenění tradic na pokrokové a temné (reakční, buržoazní). Národopisci meziválečného období si všímali především kroje, zvyků a lidového umění, které si přáli očistit od nepůvodních nánosů a co nejdéle je uchránit (pomocí turistického ruchu, odborného zájmu, slavností). Socialistická etnografie chápala tento zájem jako povrchní a zdůrazňovala údajný obsah tradic. Ten vykládala jako lidovou formu boje proti národnostnímu a sociálnímu útlaku. Hlavnímu zájmu se tak těšily dělnické instituce a lidové kronikářství. Tradice bylo třeba podle etnografů období socialismu poznávat, nikoliv však revitalizovat.

Studie sleduje rukopisy s magickými návody, které byly mezi lidmi na venkově 18. a 19. století velmi rozšířené, přesto jim není věnován v současném historickém bádání velký prostor. Cílem studie je představit skupinu textů, s jejichž pomocí si chtěl člověk zajistit osobní prospěch nebo výhody nad ostatními. Studie pracuje se vzorkem rukopisů, které se dochovaly v českých i moravských paměťových institucích. Tento vzorek ukazuje, že mezi lidmi kolovaly texty s návody, jak různým způsobem vyřešit problematické mezilidské vztahy (výhoda, převaha, poškození konkurenta). Studie předkládá škálu situací lidského jednání, které bylo spojené s konkurenčním prostředím ve venkovském prostředí. Studie tak pomáhá prostřednictvím magických návodů pochopit dobovou mentalitu lidí, pro které tyto texty představovaly jeden ze způsobů řešení jejich vztahů s ostatními.