Číslo 1, roč. 85 (2026)

Studie se zaměřuje na pozici regionálních tanců v repertoáru tanečních zábav i předem připravených vystoupení chas na současných hodových slavnostech a sleduje jejich význam ve vztahu k vyjadřování lokální a regionální identity. Na základě zúčastněného pozorování, videodokumentace a rozhovorů porovnává význam tanečních projevů v prostředí ustálené hodové tradice na Slovácku a v kontextu obnovených hodů na Brněnsku. V kontextu kontinuity i proměn etnokulturních tradic ukazuje tanec v participativní i prezentační rovině jako kulturní symbol i dynamický prostředek vyjednávání teritoriální identity.

Jedním z nejdůležitějších životních okamžiků bývala svatba. Nejinak tomu bylo i během 19. století na Litomyšlsku. Pořádání svateb mělo svá pravidla a magické předměty – kroj (svatebčané často oblékali na svatbu oděv, který už běžně se nenosil – např. dlouhý světlý, modře vyšívaný kabát pro ženicha), obřadní pečivo (zvláště svatební koláč) a svatební klíč (kytice ze dřeva a látkových květin, s dřevěnými postavami či symbolickými zvířaty, vložená do skleněné lahve). Studie se zaměřuje na kytice z Litomyšlska, které jsou ojedinělé a dosud byla známá jen jedna. Studie představuje další dvě a vysvětluje jejich význam a používání.

Předkládaný text se zaměřuje na specifickou oblast lidové tvořivosti provozované horníky, a to na výrobu předmětů ze vzorků hornin a minerálů. Do této kategorie spadají nejen modely dolů (tzv. štufenverky), mnohdy s mechanickými převody, ale i skládanky v láhvi, náboženské výjevy apod. Tyto předměty bývají většinou spojovány s několika málo oblastmi ve střední Evropě. Tato specifická tvorba byla však rozšířena i v některých hornických lokalitách na britských ostrovech, přičemž se zde na rozdíl od střední Evropy mnohdy prokazatelně jednalo o činnost provozovanou za účelem finančního přilepšení. První část textu se zabývá nastíněním historického vývoje tohoto fenoménu ve střední Evropě zejména s důrazem na oblast Příbramska. Druhá část se pak podrobněji zaměřuje na situaci ve Velké Británii. V neposlední řadě se text zabývá komparací výroby a motivacemi, které v obou výše zmíněných oblastech tuto specifickou formu lidové tvořivosti ovlivňovaly.

Štúdia sa zameriava na premeny vzťahu medzi náboženstvom a etnickou identitou Rusínov žijúcich v okolí Chomutova v Česku. Vychádza z predpokladu, že gréckokatolícke náboženstvo bolo dlhodobo významným rámcom rusínskeho belongingu, ktorý sa však v diasporickom kontexte postupne oslabuje. Cieľom príspevku je analyzovať, ako sa mení význam náboženskej príslušnosti pre pocit spolupatričnosti a etnickú identifikáciu menšinovej komunity mimo pôvodného regiónu. Výskum vychádza z dlhodobého etnografického terénneho výskumu (2023–2025), založeného na zúčastnenom pozorovaní a pološtruktúrovaných rozhovoroch. Zistenia naznačujú posun od náboženských k kultúrnym a súkromným formám prejavov identity, čo autorka interpretuje prostredníctvom konceptu politiky spolupatričnosti (Yuval-Davis).

This paper examines how the introduction of death-related buildings, such as the funeral home in rural Slovakia, alters the ways and frequency of contact with the dead body and, in turn, influences the course and certain aspects of funeral rituals. It presents a case study based on long-term ethnographic research, analysing data collected over three years in a village in the Horehronie region of the Slovak Republic with a predominantly Roman Catholic population. Through analysis of ethnographic data, the study argues that the establishment of the funeral home and the related shift in the space where the body is kept before the funeral changed the course and some elements of funeral rituals. The funeral home not only serves an essential function in the funeral process but can also gradually become a space and symbol associated with the dead, death, and the afterlife; it also embodies and reflects religious beliefs and norms that can shape both collective and individual behaviours and emotional states.