Číslo 1, roč. 82 (2023)

Zásadním sociálním kontaktem dítěte je rodina a nejbližší okolí, jež má vliv na rozvoj jeho osobnost a působí na jeho kulturní a sociální zařazení. Postupně se k těmto vlivům přiřazují škola a pedagogové, kteří dítě vedou k přejímání nejen nových poznatků, ale i životních norem a hodnot, včetně těch, které vycházejí z lidových tradic. Předkládaná studie si klade za cíl zodpovězení otázek zabývajících se rolí školy jako vzdělávací a často jediné kulturní instituce v obci, v čase měnícím se postavení školy a učitele v komunitě, vlivu učitele na děti v oblasti předávání lidové kultury, či vazbou mezi učitelem, žákem a regionem, kde působí. Text na teoretických základech předkládá konkrétní příklady ve výrazném regionu jihovýchodní Moravy – Horňácku, a to od 19. století do současnosti. Současné výzkumy sice ukazují na vliv koncepce regionální výchovy a celostátních Rámcových vzdělávacích programů, ale přesto jsou dominantními individuální přístupy konkrétních osobností pedagogů.

Slovácký verbuňk je individuálním mužským tancem skočného charakteru. Původně byl součástí odvodu na vojnu - tančili ho vojáci nebo, a to daleko častěji, sami odvedenci. Verbuňk měl mnoho funkcí. Některé, jako psychická nebo symbolicko-sociální již zanikly, ostatní jako identifikační, erotická nebo soutěživá přežívají dodnes. Právě díky soutěživé funkci tance byly během Mezinárodní folklorním festivalu Strážnice již od jeho vzniku pořádány „závody“ ve verbování, z nichž vznikla Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku. Ta výrazně proměnila podobu slováckého verbuňku – například je Soutěží potlačena improvizace, zvýšila ale povědomí o tanci a přilákala množství tanečníků, kteří se tanec chtějí učit. Fenoménem posledních cca 20 let je také interpretace slováckého verbuňku dětskými tanečníky. Toto má své příznivce i odpůrce z řad tanečníků slováckého verbuňku i vedoucích folklorních souborů.

Předkládaná studie za pomoci mikrohistorického přístupu mapuje 15 let trvání obnoveného obyčeje královniček ve slovácké obci Svatobořicích-Mistříně (okr. Hodonín, Česká republika). V práci nalezneme analýzu změn, jakými obyčej za relativně krátkou dobu svojí existence prošel. Pozornost byla věnována jak počátečním impulzům a motivacím vedoucím k jeho obnově, tak i roli jednotlivých osobností a uskupení, jež se na jeho organizaci podílely či v současnosti podílejí. Jeden z hlavních cílů představovala také analýza sociálních nebo jiných funkcí, které královničky (vázané na svatodušní svátky) v současné době směrem ke svým aktérům, potažmo celé místní komunitě naplňují.

Křestní čepeček byl nejozdobnější a nejnákladnější částí křestního oděvu. Často byl dán matce novorozence babičkou nebo kmotrou a často se předávala z generace na generaci. V rodinách byly čepečky uchovávány jako vzácné memento nejranějšího období života dětí a zdobná podoba mnoha z nich nepochybně přispěla k jejich zachování. Nepříliš rozsáhlá, ale přesto zajímavá sbírka čepečků je uložena v Muzeu Vysočiny v Pelhřimově. Při zkoumání se ukázalo jako nezbytné zasadit je do širšího historického a kulturního kontextu. Úvodní kapitoly jsou proto věnovány souvislosti mezi použitím křestní čepečků a roucha s kapucí, zatímco další část je věnována především otázce ochranných prvků, které byly na tyto součástky aplikovány. Vzhledem k množství dochovaných pletených a háčkovaných čepečků se jedna z kapitol zabývá i výše uvedenými technikami, zejména krajkovým typem pletení. V poslední kapitole jsou představeny vybrané kusy z pelhřimovské sbírky, jejichž popis obvykle odkazuje i na obecnější témata související s křestními čepicemi.

Bytová výstavba v Československu zaznamenala od 40. let 20. století růst, který se projevil v zvýšení počtu bytů a ve zlepšení standardů bydlení. Tato dynamika byla možná především díky výstavbě bytových domů. Na venkově na rozdíl od měst převažovala individuální forma bydlení v rodinných domech, budování bytových domů se ale i zde podílelo na navýšení kapacit. Zkušenosti ze 40. a 50. let ale ukázaly negativní dopady převzetí projektů bytových domů, které byly projektovány pro město a městský způsob života. Lidem na venkově, kteří vykazovali jiné pracovní návyky a požadavky, však nevyhovovaly. V 60. letech probíhal proto intenzivní dialog mezi lokálními aktéry, architekty a úřady směřující k adaptaci konceptu bytového domu pro potřeby zaměstnanců v zemědělství. Úpravy se týkaly vnější podoby, která by respektovala vzhled vesnice, i vnitřního uspořádání. Upravené projekty vyčleňovaly samostatné prostory pro očistu obyvatel při návratu z polí či zahrad, skladiště potravin a krmiv pro hospodářské zvířectvo. Řešeno bylo také okolí, kde byly projektovány stavby spojené s hospodářskými aktivitami obyvatel (drobný chov zvířectva, obhospodařování zahrádek a malých polí). Ochota k dialogu a úpravám projektů vesnických bytových domů mizí v 70. letech, je to důsledek normalizace a také postupného zlepšování životní úrovně pracujících v zemědělství.

V 18. století provozovali na Moravě domácí Cikáni a Cikáni pronikající do země z Horních Uher (dnešní Slovensko) převážně kovářské řemeslo. Vyráběli různé kovářské výrobky, jejichž výrobou se cechovní kováři nezabývali nebo které nebyli schopni vyrábět. Nově identifikovaným výrobkem uherských Cikánů je trychtýř na nucené krmení hus.